Červen 2014

Jsem asi divná.

2. června 2014 v 11:00 | Tril |  Mohlo by někoho zajímat
Právě jsem si prodělala noční můru. V pauze mezi učením jsem si prolezla současnou tvorbu mladých umělců - studentů nebo absolventů AVU nebo UMPRUM. Tímhle článkem se nechci nikoho dotknout, není zaměřen adresně, uvažuju v globálu a je to jen můj subjektivní názor. Každopádně by mě zajímalo, proč je proboha v současném umění tolik násilí a vugarity?? Jsem asi trochu staromódní, ale logicky nemůžu přijít na to, kdo může mít potěšení ze sledování obrazu, který sic mistrně zachycuje ty nejstrašnější představy, na které by podle mého názoru zdravý člověk ani nepřišel, a vyvolá v pozorovateli ty nejhorší pocity zmaru, zděšení, znechucení a deprese. Prohlížení některých internetových galerií lidí, kteří se řadí mezi uměleckou elitu, je zážitkem, který by podle mě ocenil spíš psychiatr než po uklidnění a estetickém vyžití toužící návštěvník. To jsou teď mnohobarevné úchylárny a vyhřezlé vnitřnosti tak žádané a populární, že se nic jiného malovat neučí? Říká se tomu vznešeně "postapokalyptické vize" nebo "ostrá kritika konzumismu" případně "provokativní vize ženství" ale já v tom vidím pořád stejnou prasárnu. Opravdu nejde sdělit někdy i docela důležité myšlenky méně levným způsobem? Je obohacení duše to, co si z podobného obrazu divák i autor odnáší? Jestli jo, tak si můžeme přestat hrát na nějakou civilizaci a hrdě se vrátit na stromy za našimi podobně smýšlejícími příbuznými.

Teď mi může být vmeteno, že když něčemu nerozumím, tak o tom nemám plkat. Jenomže, kdybych tu napsala článek naopak oslavující vulgaritu a násilí v umění, s tím, že tomu sice taky nerozumím, ale strašně to lichotí mým nízkým pudům, patrně by se to přešlo mávnutím ruky s tím, že "provokace je přece v duchu doby a u umělců obvzlášť".

Nepříjde vám to trochu postavené na hlavu?